Pyroklastický proud označovaný také jako žhavé mračno (fr.
Jde o rychle pohyblivou, fluidizovanou směs žhavých sopečných plynů, úlomků magmatu a sopečného popela, jejíž teplota dosahuje od 100 do 1100 °C. V důsledku své větší hustoty než vzduch se pohybuje (podobně jako lavina) po sopečném svahu dolů velkými rychlostmi (100–700 km/h). Těmito vlastnostmi je jednou z nejnebezpečnějších a nejvíce devastujících forem vulkanismu. Od roku 1500 mají společně s pyroklastickými přívaly na svědomí okolo 91 tisíc životů (33 % z celkového počtu potvrzených obětí sopečné činnosti), což je nejvíc ze všech sopečných jevů. Pyroklastické proudy se vyskytují při explozivních erupcích viskózního magmatu.
U velmi silných či freatomagmatických erupcích, bohatých na plyn, může vznikat pyroklastický příval, který je ještě nebezpečnější než pyroklastický proud.
Slovo „pyroklastický“ je složenina dvou řeckých slov: πῦρ (v překladu „oheň“) a κλαστός (což znamená „rozbitý na kusy“). Pro stejný jev, který během noci září, se také užívá nuée ardente (francouzsky „hořící mrak“). Tento název se používal v roce 1902, při známé katastrofální erupci Mont Pelée na karibském ostrově Martinik. V odborné cizojazyčné literatuře (zejména té psané anglicky) se dá často narazit na zkratku PDC (angl. „pyroclastic density current“).
Příčiny vzniku pyroklastických proudů jsou následující:
Pyroklastické proudy jsou pro obrovskou teplotu a rychlost nejnebezpečnější projev sopečné činnosti, daleko nebezpečnější než samotná tekoucí láva. Člověk, kterého proud pohltí umírá v průběhu pár vteřin na tepelný šok. Popřípadě ho udusí sopečné plyny a popel. Lidé, které jen zasáhne okraj proudu nebo se nacházejí blízko konce jeho postupu, dokáží přežít, ovšem mnohdy utrpí těžké popáleniny a poškození dýchacího ústrojí. Proti těmto jevům neexistuje zaručený úkryt, ochranu neposkytují ani interiéry cihelných a železobetonových budov.
Pyroklastické proudy před sebou hrnou masu vzduchu. Vzniká tak před nimi rázová vlna, zodpovědná za podstatnou část škod. Neexistuje proti nim žádná účinná pasivní ochrana (hráze či kanály). Díky své rychlosti a setrvačnosti dokáží překonat určité reliéfní překážky. Jsou schopné se pohybovat do kopce či opustit údolí své trasy a dostat do vedlejšího. Umí se snadno pohybovat po vodní hladině. Během výbuchu karibské sopky Soufrière Hills v roce 1997 byl nafilmován pyroklastický proud putující do vzdálenosti asi 1 km od pobřeží. Podle studie německé univerzity v Kielu při styku s vodou se potopí těžší částice, voda se začne horkem vypařovat, a odlehčený proud popela a plynů poháněný párou se pohybuje ještě rychleji než předtím na pevnině. Objemné pyroklastické proudy dokáží při vstupu do moře vyvolat vlny tsunami.
Na svém kontě mají dlouhou řadu vědců a vulkanologů, které zaskočily leckdy i v místech, která dotyční považovali za bezpečná. Vulkanolog USGS, David A. Johnston, zemřel při erupci americké sopky Mount St. Helens v roce 1980. Celý svah hory se sesunul a ihned nato vznikl masivní pyroklastický proud. Pozorovací stanoviště, ležící 8 km od sopky, se rozkládalo přímo v dráze proudu. Ten pokračoval ještě dalších 22 km, než se jeho postup zastavil. Dalšími oběťmi z vědecké obce byli například manželé Krafftovi a Harry Glicken, kteří spolu s dalšími 41 lidmi zahynuli při pozorování erupce japonské sopky Unzen.
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Pyroclastic flow na anglické Wikipedii a Nuée ardente na francouzské Wikipedii.
This article uses material from the Wikipedia Čeština article Pyroklastický proud, which is released under the Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 license ("CC BY-SA 3.0"); additional terms may apply (view authors). Text je dostupný pod CC BY-SA 4.0, pokud není uvedeno jinak. Images, videos and audio are available under their respective licenses.
®Wikipedia is a registered trademark of the Wiki Foundation, Inc. Wiki Čeština (DUHOCTRUNGQUOC.VN) is an independent company and has no affiliation with Wiki Foundation.