Olympique Marseille: Francouzský fotbalový klub

Olympique je jeden z nejúspěšnějších francouzských fotbalových klubů. Desetkrát se stal francouzským mistrem, desetkrát vyhrál francouzský pohár a největšího úspěchu dosáhl v roce 1993, když ve finále Ligy mistrů porazil 1:0 AC Milán a získal tak poprvé a zatím naposled velkou evropskou trofej. Následující rok mu však bylo zakázáno obhajovat titul po úplatkářském skandálu šéfa klubu Bernarda Tapieho a jeho podřízených okolo zápasu s klubem Valenciennes FC. Následující sezonu hrál Olympique Ligue 2. V tomto přístavním klubu hrály takové hvězdy jako Jean-Pierre Papin, Rudi Völler, Didier Deschamps nebo Marcel Desailly. Po návratu do nejvyšší francouzské soutěže se chtěl OM vrátit na výsluní, které mu ještě donedávna patřilo. Dodnes ale čeká tento klub na velký návrat, kterému byl nejblíže v sezóně 2003/2004, kdy ho ve finále Poháru UEFA porazila až španělská Valencie.

Olympique de Marseille
Název	Olympique de Marseille
Přezdívka	Les Phocéens Les Olympiens Les Marseillais „OM“
Země	Francie Francie
Město	Marseille
Založen	1899
Asociace	FFF
Domácí dres Venkovní dres Alternativní
Soutěž	Ligue 1
2022/23	3. místo
Stadion	Stade Vélodrome Marseille
Kapacita	67 394 diváků
Vedení
Vlastník	Frank McCourt
Předseda	Jacques-Henri Eyraud
Trenér	Jean-Louis Gasset
Oficiální webová stránka
Největší úspěchy
Ligové tituly	10 (1 titul byl odebrán)
Domácí trofeje	10× Francouzský fotbalový pohár 3× Coupe de la Ligue 3× Trophée des champions
Mezinárodní trofeje	1× Liga mistrů UEFA 1× Pohár Intertoto
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Přehled medailí
Pohár mistrů evropských zemí
	1990/1991	Olympique de Marseille
Liga mistrů UEFA
	1992/1993	Olympique de Marseille
Pohár UEFA / Evropská liga UEFA
	1998/1999	Olympique de Marseille
	2003/2004	Olympique de Marseille
	2017/2018	Olympique de Marseille
Pohár Intertoto
	2005	Olympique de Marseille

Marseille má dlouhodobou rivalitu s Lyonem (Choc des Olympiques) a s PSG (La Classique).

Založení – 1985

Založení klubu se datuje do roku 1892, kdy se o jeho vznik zasloužil aristokrat René Dufaure de Montmirail. Francie tehdy holdovala více ragby, zatímco fotbal se šířil zejména díky anglickým a německým námořníkům. Už v tomto období na pomezí 19. století a 20. století se v klubu ujalo motto, které zůstalo dodnes: Droit au But (česky: Přímo k cíli). V roce 1899 došlo ke sloučení se skupinou L'Epee, která se věnovala šermu. V roce 1902 pak vznikl fotbalový oddíl. Mezi roky 1904 a 1908 se Olympique probojoval do semifinále francouzské soutěže, na trofej však prozatím nedosáhl. Úspěšné časy zažíval městský rival Stade Helvetique Marseillais, jenž mezi roky 1909 až 1913 opanoval tuto soutěž celkově třikrát. První světová válka pak vystavila fotbalu stopku.

Poválečná 20. léta se ukázala být zlatou érou, v níž tehdejší hvězdy Edouard Crut či Jean Boyer pomohli vybojovat nově vzniklý domácí pohár. Roku 1924 se Olympique Marseille stal prvním klubem mimo Paříž, který získal tento pohár, další triumf se uskutečnil v roce 1926 a v roce 1927. Roku 1929 se stal Olympique mistrem francouzské amatérské ligy. O tři roky později se přístavní klub z Marseille připojil k dalším klubům v iniciativě založit profesionální ligu. Tuto soutěž tým poprvé vyhrál v roce 1937, v letech 1935 a 1938 pak přidal další triumf v domácím poháru. Ani během války mužstvo nezahálelo a v roce 1943 získalo svou šestou výhru ve francouzském poháru. Oporou byli záložník Roger Scotti a útočník Emmanuel Aznar. Zatímco Scotti se stal rekordmanem v počtu za klub odehraných zápasů (zastavil se na čísle 406), Aznar se střelecky prosadil 56 góly ve 38 zápasech. V roce 1942 pomohl Aznar devíti góly „zdemolovat“ klub z Avignonu výsledkem 20:2.

Během 50. a 60. let nastalo hluché období bez jediné trofeje, v letech 1959 a 1963 Marseille dokonce sestoupilo do druhé ligy. Ačkoli nešlo o období úspěchů, našla se i pozitiva. Švédský útočník Gunnar Andersson se s 186 góly zařadil mezi největší legendy klubu. Přesto byly okamžiky, na které by příznivci nejraději zapomněli, například prohru se Saint-Étienne 3:10 na domácí půdě roku 1952. Opětovný rozmach nastal v 60. letech, kdy se stal ředitelem Marcel Leclerc a trenérem Mario Zatelli. Roku 1969 přidal klub do sbírky další trofej Coupe de France. Dvojice útočníků ve složení Skoblar—Magnusson stála za ziskem mistrovského titulu dva roky nato. V ročníku 1971/72 přístavní celek obhájil titul a navrch přidal domácí pohár. Pro Marseille to byl vůbec první double v historii. Srovnávání s evropskými dopadlo nezdarem; nejprve tým nestačil na Cruijffův Ajax a další rok na Juventus. Roku 1976 Marseille získalo další domácí pohár, francouzskou scénu ovšem postupně ovládl klub ze Saint-Étienne.

Roku 1980 byli fanoušci nepříjemně šokováni sestupem, ačkoli v kádru působilo hned několik reprezentantů včetně Marca Berdolla, Anderse Linderotha, Didiera Sixe či Mariuse Trésora. Mužstvo poté vsadilo na mladé odchovance, kteří tým vyzdvihli zpět do první ligy. Této generaci zvané Les Minots vévodil obránce a pozdější kapitán Éric Di Meco, v době postupu roku 1984 teprve 20letý.

1985–2009: Pod Tapiem znovu na výsluní

Bernard Tapie se stal prezidentem v roce 1986 a dal vzpomenout na nejslavnější období přístavního celku. Pod jeho vedením dorazili Jean-Pierre Papin, Karlheinz Förster nebo Klaus Allofs. V ročníku 1988/89 získalo Marseille double, na kterém se značně podílel v lize 22 gólový útočník Jean-Pierre Papin. Tým překonal všechny dosavadní rekordy francouzské ligy poté, co získal mistrovské tituly v následujících čtyřech sezonách.

V ročníku 1989/90 Olympique obhájil za pomoci 30 branek Papina, jehož v mistrovském tažení podporovali Didier Deschamps, Enzo Francescoli nebo Chris Waddle. Dosáhl rovněž semifinále v rámci PMEZ, kde jen díky pravidlu venkovních gólů vypadl s Benficou. Benfica navíc během prvního zápasu vstřelila kontroverzní gól, který neměl platit.

Potřetí v řadě nejlepší ligový kanonýr Papin 23 góly přispěl k třetímu triumfu v ročníku 1990/91. Ve finále PMEZ měl tým nejcennější trofej Evropy na dosah, ale v penaltovém rozstřelu podlehl CZ Bělehrad 3:5. Další rok potvrdilo mužstvo roli francouzského lídra čtvrtým titulem, na kterém se takřka 40 brankami podíleli Papin a Pelé. Postupu do skupiny PMEZ však zabránila Sparta Praha.

Čtvrtý titul za sebou Marseille znovu kvalifikoval do Evropy. Pohár mistrů evropských zemí nahradila Liga mistrů, do které klub vkročil vyřazením Glentoranu Belfast a Dinama Bukurešť. Jak v Evropě, tak na domácí scéně táhli tým útočníci Alen Bokšić a Rudi Völler, kteří si dohromady přišli na takřka 50 gólů. Po prvních zápasech s Glasgow Rangers (2:2), Club Brugge (2:0) a CSKA Moskva (1:1) měl tým na kontě pět bodů. Domácí čtvrtý zápas proti CSKA se Bokšić a spol. utkali s týmem, který v předkole vyřadil Barcelonu. Branky Pelého, Ferreriho, Desaillyho a hattrick Sauzéeho rozhodli o drtivé výhře 6:0. Na páté utkání hrané začátkem dubna na Stade Vélodrome dorazil skotský klub Rangers bez hvězdného forvarda Marka Hateleyho, který byl za zvláštních okolností vyloučen proti Bruggám a suspendován pro další zápasy. Ačkoli Sauzée otevřel skóre domácího utkání, Skoti srovnali díky Durrantovi na konečných 1:1. Olympique Marseille muselo vyhrát poslední zápas proti Bruggám a doufat v nevýhru Rangers doma proti CSKA. Zatímco Francouzi si došli pro kýžené tři body, Rangers bez Hateleyho doma remizovali 0:0. Marseille tak zamířilo do finále s vítězem druhé skupiny, kterým se stal AC Milán kouče Fabia Capella. Milánští disponovali světovým útočníkem van Bastenem a obranou se jmény Costacurta, Maldini, Baresi a Tassotti, přesto dal jediný gól večera Basile Boli. Marseille vyhrálo Ligu mistrů, na domácí scéně pak pátý titul za sebou.

V následujících měsících propukl korupční skandál týkající se zejména Tapieho a jeho pravé ruky, generálního ředitele Bernese. Olympique Marseille sice v ročníku 1993/94 vybojovalo druhé místo, bylo však přeřazeno do druhé ligy. Interkontinentálního poháru se zúčastnil poražený milánský finalista. Poslední francouzský titul byl týmu odebrán.

Marseille se vrátili do nejvyšší ligy v roce 1996 s podporou výkonného ředitele společnosti Adidas Roberta Louis-Dreyfuse. Za trenéra si vybral Rollanda Courbisa, upsal hráče Fabrizia Ravanelliho, Laurenta Blanca a Andrease Köpkeho a návrat pro Marseille znamenal jedenácté místo v Ligue 1. Courbe opustil tým v listopadu 1999 po špatném začátku sezóny.

Nejbližší se Marseille k další trofeji dostalo, když se v roce 2004 dostali do finále Poháru UEFA a působivě porazili Dnipro, Internazionale, Liverpool a Newcastle United. Ve finále je však porazil čerstvě korunovaný španělský šampion Valencia a fanoušci byli opět nuceni čekat na další trofej. V roce 2005 se Marseille podařilo zvítězit v Intertoto Cupu, porazil v něm Lazio a Deportivo de La Coruña a získali další postup do Poháru UEFA.

V Lize mistrů se Marseille stalo prvním francouzským týmem, který zvítězil na Anfield, když v sezóně 2007 zvítězil nad vicemistrem Liverpoolu 1:0. Z úvodních dvou zápasů si tým odnesl šest ze šesti bodů. V dalším zápase remizovali a v závěrečné skupinové hře podlehli Liverpoolu 4:0, který jako první anglický tým zvítězil na stadionu Stade Vélodrome. Marseille, třetí ve skupině Ligy mistrů, pak vstoupilo do pohára UEFA. Marseille završil sezónu 2008-09 druhým místem v Ligue 1 po těsných závodech s Bordeaux o titul. To jim vyneslo přímý vstup do skupinových fází Ligy mistrů UEFA, což byla jejich třetí sezóna v řadě.

2008–2016: Mistrovský titul po mnoha letech, pád Lyonu a vzestup PSG

Dominantní Lyon měl být kandidátem na titul i v ročníku 2008/09. Trenér Gerets dostal pro svůj tým posilu v podobě Ben Arfy, který přišel právě z Lyonu za 12 milionů eur. Ten tak vyztužil zálohu spoléhající dále též na Lorika Canu a Benoîta Cheyrou, zatímco o branky se měli starat útočníci Bakari Koné a Mamadou Niang. V brance stál Steve Mandanda, na stoperu Hilton a na levém kraji obrany pak Taye Taiwo. Marseille a Bordeaux se chopili rolí vyzyvatelů Lyonu v těsném boji o titul. Čtyři kola před koncem mělo Marseille a Bordeaux po 68 bodech, zaváhání přístavního celku proti Lyonu ale dostalo do výhody Bordeaux, které mělo před posledním kolem náskok tří bodů. Ačkoliv Geretsovi svěřenci porazili Rennes 4:0, jejich konkurent nezaváhal proti Caen a titul získal on. V rámci Ligy mistrů neuspěli ve skupině v konkurenci Liverpoolu a Atlética Madrid a skončili třetí před PSV Eindhoven. V rámci Poháru UEFA dosáhli čtvrtfinále, pro další sezónu měl tým jistotu účasti v Lize mistrů. Pro neshody s majitelem však tým opustil trenér Gerets.

Posilou pro Les Olympiens se stal záložník Stéphane Mbia, dalšími přídavky do týmu se stali např. Gabriel Heinze, Lucho Gonzalez, Édouard Cissé a Souleymane Diawara. Bordeaux dominovalo v další sezóně a v polovině sezóny mělo na přístavní Marseille osmibodový náskok. Na jaře ale tým Didiera Deschampse využil slabé formy Les Girondins a díky celkem 18 gólům Nianga získal první titul od roku 1992. Další přidanou trofejí byl ligový pohár Coupe de la Ligue. Liga mistrů jim přiřadila těžké soupeře jako Real Madrid a AC Milán a na Marseille tak nakonec připadlo až třetí místo před FC Zürich zajišťující účast v play-off nové Evropské ligy. Tam Marseille skončilo v osmifinále, kde nestačilo na Benficu.

Obhajobu měli umožnit příchozí forvardi André-Pierre Gignac a Loïc Rémy, kteří měli zastoupit odchozí forvardy Koného a Nianga. Do obrany navíc dorazil Španěl César Azpilicueta. Další titul se získat nepodařilo, proti bylo Lille v čele s Edenem Hazardem. Na Les Olympiens tak zbylo druhé místo. Po úvodní dvojici porážek v Lize mistrů se tým vzmohl na postup, když zbylé čtyři utkání vyhrál a skončil druhý ve skupině za Chelsea, zato před Spartakem Moskva a Žilinou. Slovenskému týmu Marseille mimo jiné nadělilo sedm branek na jeho hřišti, což bylo největší vítězství hostů v historii soutěže. Přes jarní osmifinále proti Manchesteru United Gignac a spol. neprošli. Příznivce mohl potěšit další triumf v Coupe de la Ligue.

27. července 2011 vyhrálo Marseille titul Trophée des Champions když porazili Lille 5-4 na hřišti Stade de Tanger v Maroku. Výsledek byl významný, protože Marseille ještě 5 minut před koncem prohrávali 3:1. Byl to pozoruhodný návrat, když za posledních pět minut bylo vstřelených 5 gólů a hattrickem se zaskvěl André Ayew. Liga mistrů jim přiřadila těžké soupeře - Real Madrid a AC Milán a na Marseille tak nakonec připadlo až třetí místo před FC Zürich zajišťující účast v play-off nové Evropské ligy. Tam Marseille skončilo v osmifinále, kde nestačilo na Benfiku Lisabon.

Obhajobu titulu měly umožnit příchozí útočníci André-Pierre Gignac a Loïc Rémy. Do obrany navíc dorazil Španěl César Azpilicueta. Klub se však v sezóně 2011-12 trápil a po šesti zápasech mu patřily spodní příčky tabulky Ligue 1. V Lize mistrů zvítězilo 3:0 proti Borussií Dortmund a v listopadu téhož roku uspělo 3:0 nad soupeřem PSG. Marseille se tak již druhou sezónu v řadě kvalifikoval do vyřazovacích fází Ligy mistrů.

V únoru 2012 "vybojovalo" mužstvo dlouhou negativní sérii - 13 zápasů bez vítězství ale poprvé od vítězství v soutěži v roce 1993 se kvalifikovalo do čtvrtfinále Ligy mistrů. V ní během své slabé formy podlehl pozdějšímu finalistovi Bayern Mnichov. Klub si však třetí rok udržel Coupe de la Ligue a ve finále porazil Lyon 1:0. Další Ligue 1 titul se tak získat nepodařilo, proti bylo Lille na čele s Eden Hazard. Na Les Olympiens tak zůstalo druhé místo.

V létě 2012 rezignoval Deschamps a kormidlo převzal Elie Baup, který v sezóně 2012-13 přivedl klub k překvapivému druhému místu přesto, že prodal více klíčových hráčů. Baup byl vyhozen 7. prosince 2013 po porážce 1:0 s Nantes na stadionu Stade Vélodrome. Nahradil ho dočasně José Anigo. Klub skončil v sezóně 2014 šestý a poprvé za posledních deset let nezískal místenku v důležitých evropských soutěžními. Anigo klub krátce poté opustil.

2. května 2014 oznámilo vedení klubu dohodu s koučem Marcelo Bielsa, který ve své pozdější kariéře dotáhl jako hlavní trenér Leeds United tento tým až do Premier League. Bielsa byl prvním argentinským trenérem klubu a prvním trenérem, který vedl tým do obnovených stadionu Velodrome, který se otevřel v srpnu přípravným zápasem proti Montpellier. V první Bielsovej sezóně, klub vedl ligovou tabulku sedm měsíců, skončil však čtvrtý ale kvalifikoval se tak do Evropské ligy. V červnu 2015 odešli z klubu tři klíčoví hráči - André-Pierre Gignac a André Ayew po skončení smluv opustili klub pro Tigres UANL a Swansea City, zatímco Dimitri Payet odešel do West Ham United za 15 milionů EUR.

Po solidní předsezónní fázi, která zahrnovala výhru 2:0 nad Juventusem v trofeji Roberta Louise-Dreyfuse a angažovaní devíti hráčů, Bielsa rezignoval na svůj post, jen pár minut po prvním zápase Ligue 1 v sezóně 2015-16. proti Caen. Marseille prohrálo zápas 1:0 a Bielsa, svým nečekaným rozhodnutím šokoval fotbalový svět. Poukázal na nedůvěru vedení klubu. Bielsa odchod údajně zanechal jeho hráče v šoku, mnozí se tuto zprávu dozvěděli pouze prostřednictvím sociálních sítí.

19. srpna 2015 byl za nového trenéra Marseille vyhlášen Michal. Přežil však velmi frustrující sezónu, když klub více než šest měsíců nedokázal vyhrát domácí zápas v Ligue 1. K jeho propuštění došlo v předvečer semifinálového zápasu v Coupe de France. Stejně jako v roce 2015 i nyní byl jako dočasný trenér jmenován Passi. Pod jeho vedením se Marseille dostalo do finále Coupe de France poprvé za posledních devět let kde podlehlo 4:2 soupeři z Paříž Saint-Germain. Marseille skončili ligovou sezónu na třináctém místě, což je nejhorší umístění za posledních 15 let.

od 2016: Americký investor

V roce 2016 do klubu vstoupil americký investor Frank McCourt. Během října 2016 nahradil dočasného trenéra Francka Passiho Rudi Garcia, v době jeho nástupu se tým držel na 12. pozici po třech výhrách, třech remízách a třech prohrách. Do klubu přišel někdejší sportovní ředitel Barcelony Andoni Zubizarreta, který dohlížel na zimní příchody Evry, Payeta, Sansona a Thauvina. Překvapením byly výkony brankáře Pelého, který odchytal všech 38 zápasů Ligue 1, z toho v 16 případech zaznamenal čisté konto. Dopomohl tak k páté příčce.

Přístavní celek, stále pod Garciovým vedením, nadále upevňoval pozici na špičce ligy. Do týmu se po roce vrátil gólman Mandanda, jenž se postavil mezi tyče jako brankářská jednička. Po Gomisově odchodu si kapitánskou pásku navlékl Payet, nejlepší nahrávač Ligue 1 společně s Neymarem z PSG. Vedle Payeta táhl ofenzívu také Thauvin. Ligovou tabulku zakončilo Marseille na čtvrtém místě. Úspěšná jízda Evropskou ligou skončila až ve finále, kde Olympique nestačil na Atlético Madrid a prohrál 0:3.

V ročníku 2018/19 posílil tým Rudiho Garcii záložník Kevin Strootman z AS Řím za částku 25 milionů eur. V lednu došlo k přestupu 28letého Balotelliho z Nice. Za chování fanoušků v předešlé sezóně Evropské ligy dostal klub od UEFA pokutu 100 tisíc eur a dvouletý podmíněný trest vyloučení z evropských pohárů na jeden rok. Mužstvo opět táhnul Thauvin, jeho 16 ligových branek ale nestačilo na více než páté místo, které již evropské poháry nezaručovalo. Nezadařilo se v Evropské lize, kde tým ve skupině ani jednou nezvítězil a s jedním bodem skončil poslední. V květnu klub domluvil angažmá nového trenéra Villase-Boase, který počátkem února 2021 rezignoval.

V sezóně 2019-20 skončili Marseille na druhém místě po předčasném ukončení sezóny kvůli pandemii covidu-19, čímž se kvalifikovalo do Ligy mistrů UEFA 2020-21 poprvé od roku 2013-14. 25. listopadu 2020 překonalo Marseille negativní rekord v počtu po sobě jdoucích výher v Lize mistrů, čímž překonalo dosavadní rekord 12 výher v řadě stanovený belgickým Anderlechtem. Rok 2021 začali marselle výhrou 3:1 nad Montpelier a v tabulce se pohybovaly kolem šestého místa.

Vyhrané domácí soutěže

• Francouzské amatérské mistrovství / 1. francouzská liga (10×)

(1928/29, 1936/37, 1947/48, 1970/71, 1971/72, 1988/89, 1989/90, 1990/91, 1991/92, 1992/93, 2009/10)

• Francouzský fotbalový pohár (10×)

(1923/24, 1925/26, 1926/27, 1934/35, 1937/38, 1942/43, 1968/69, 1971/72, 1975/76, 1988/89)

• Ligový pohár (3×)

(2009/10, 2010/11, 2011/12)

• Francouzský superpohár (3×)

(1971*, 2010, 2011)
* dělený titul

Vyhrané mezinárodní soutěže

• Liga mistrů UEFA (1×)

(1992/93)

• Pohár Intertoto (1×)

(2005)

Aktuální soupiska

Aktuální k datu: 25. února 2020

Číslo Pozice Hráč 1   B Simon Ngapandouetnbu 2   O Hiroki Sakai 3   O Álvaro González (na hostování z Villarrealu) 4   O Boubacar Kamara 7   Z Nemanja Radonjić 8   Z Morgan Sanson 9   Ú Darío Benedetto 10   Ú Dimitri Payet (3. kapitán) 12   Z Kevin Strootman 15   O Duje Ćaleta-Car 16   B Yohann Pelé 17   O Bouna Sarr 18   O Jordan Amavi 21   Z Valentin Rongier

Číslo Pozice Hráč 22   Z Grégory Sertic 24   Z Saîf-Eddine Khaoui 26   Ú Florian Thauvin (2. kapitán) 27   Z Maxime Lopez 28   Ú Valère Germain 29   Ú Florian Chabrolle 30   B Steve Mandanda (kapitán) 31   O Abdallah Ali Mohamed 32   O Lucas Perrin 34   Z Alexandre Phliponeau 36   Ú Marley Aké 38   Ú Isaac Lihadji 40   B Ahmadou Dia

Slavní hráči

Zdroj:

 

 

Trenéři počínaje rokem 1923

Období	Trenér	Poznámky
1923 – 1924	Peter Farmer
1924 – 1925	?
1925 – 1929	Victor Gibson
1929 – 1932	Gilles Tanguy
1932 – 1933	Charlie Bell
1933 – 1935	Vincent Diettrich
1935 – říjen 1938	József Eisenhoffer
říjen 1938 – 1939	Willy Kohut   André Gascard
1939 – 1941	József Eisenhoffer
červenec 1941 – leden 1942	André Gascard
leden 1942 – červen 1942	Paul Seitz
leden 1942 – 1943	André Blanc   Joseph Gonzales
1943 – leden 1944	Laurent Henric
leden 1944 – červen 1944	Joseph Gonzales
červen 1944 – 1946	Paul Wartel
1946 – 1947	Jules Dewaquez
1947 – 1949	Giuseppe Zilizzi
1949 – 1950	Auguste Jordan
1950 – 1954	Henri Roessler
1954 – únor 1956	Roger Rolhion
únor 1956 – únor 1958	Jean Robin
únor 1958 – červen 1958	Giuseppe Zilizzi
1958 – 1959	Louis Maurer
1959 – únor 1962	Lucien Troupel
únor 1962 – červenec 1962	Otto Glória
červenec 1962 – prosinec 1962	Armand Penverne
prosinec 1962 – červenec 1963	Luis Miró
1963 – 1964	Jean Robin
1964 – 1966	Mario Zatelli
1966 – listopad 1968	Robert Domergue
listopad 1968 – prosinec 1968	Jean Djorkaeff
prosinec 1968 – prosinec 1970	Mario Zatelli
leden 1971 – březen 1972	Lucien Leduc
březen 1972 – červenec 1972	Mario Zatelli
1972 – březen 1973	Kurt Linder
březen 1973 – srpen 1973	Mario Zatelli
srpen 1973 – prosinec 1973	Joseph Bonnel
prosinec 1973 – únor 1974	Fernando Riera
únor 1974 – 1976	Jules Zvunka
1976 – únor 1977	José Arribas
únor 1977 – červenec 1977	Jules Zvunka
1977 – prosinec 1978	Ivan Marković
prosinec 1978 – únor 1980	Jules Zvunka
únor 1980 – září 1980	Jean Robin
červenec 1980 – březen 1981	Albert Batteux
duben 1981 – říjen 1984	Roland Gransart
říjen 1984	Žarko Olarević
říjen 1984 – 1985	Pierre Cahuzac
1985 – 1986	Žarko Olarević
1986 – srpen 1988	Gérard Banide
červenec 1988 – září 1990	Gérard Gili
září 1990 – prosinec 1990	Franz Beckenbauer
leden 1991 – červenec 1991	Raymond Goethals
červenec 1991 – říjen 1991	Tomislav Ivić
říjen 1991 – červen 1992	Raymond Goethals
červenec 1992 – listopad 1992	Jean Fernandez
listopad 1992 – 1993	Raymond Goethals
1993 – prosinec 1994	Marc Bourrier
prosinec 1994	Gérard Gili
prosinec 1994 – červen 1995	Henri Stambouli
leden 1995 – červen 1995	Henri Stambouli   Luka Peruzović
červenec 1995 – září 1995	Henri Stambouli
září 1995 – červenec 1997	Gérard Gili
červenec 1997 – listopad 1999	Rolland Courbis
listopad 1999 – červenec 2000	Bernard Casoni
červenec 2000 – listopad 2000	Abel Braga
listopad 2000	Albert Emon   Christophe Galtier
listopad 2000 – duben 2001	Javier Clemente
duben 2001 – červenec 2001	Tomislav Ivić
červenec 2001 – srpen 2001	José Anigo
srpen 2001	Josip Skoblar   Marc Lévy
srpen 2001 – listopad 2001	Tomislav Ivić
listopad 2001 – prosinec 2001	Zoran Vujović
prosinec 2001 – červenec 2002	Albert Emon
červenec 2002 – leden 2004	Alain Perrin
leden 2004 – listopad 2004	José Anigo
listopad 2004	Albert Emon   Jean-Philippe Durand	dočasní trenéři
prosinec 2004	Philippe Troussier
červenec 2005 – čeerven 2006	Jean Fernandez
červen 2006 – září 2007	Albert Emon
září 2007 – červen 2009	Eric Gerets
červenec 2009 – červenec 2012	Didier Deschamps
červenec 2012 – prosinec 2013	Élie Baup
prosinec 2013 – květen 2014	José Anigo	dočasný trenér
květen 2014 – srpen 2015	Marcelo Bielsa
srpne 2015 – duben 2016	Míchel
duben 2016 – říjen 2016	Franck Passi	dočasný trenér
říjen 2016 – květen 2019	Rudi Garcia
květen 2019 – únor 2021	André Villas-Boas
únor 2021 – červenec 2022	Jorge Sampaoli

V barvách Olympique Marseille dosud nastupovali tři čeští fotbalisté, Miroslav Vrátil (1947–1948), Štěpán Vachoušek a Rudolf Skácel (oba 2003–2004).

Reference

Externí odkazy

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Olympique de Marseille na Wiki Commons
• Oficiální stránka klubu
• OM-Passion.com (neoficiální, francouzsky)
• https://web.archive.org/web/20090808204438/http://om-czech.webnode.cz/ stránky českých fanoušků klubu
• Profil klubu na UEFA.com (anglicky)