Klasicismus: Umělecký směr

Klasicismus je umělecký směr, který se inspiruje především antickými vzory a zdůrazňuje střízlivý rozum, uměřenost a jasný, pravidelný řád. Vznikal ve 2. polovině 17. století ve Francii za panování Ludvíka XIV. a odtud se v průběhu 18. století rozšířil do celé Evropy. První fáze klasicismu se někdy také nazývá barokní klasicismus, protože se zde barokní prvky mísí s prvky klasicistními. Historicky se toto období řadí ještě do kultury baroka. Následující rokoko se od klasicismu do značné míry odvrací. Nový nástup klasicismu (také louis-seize či sloh Ludvíka XVI.) přinesl osvícenský absolutismus (josefinismus), kdy se klasicismus stal slohem osvícenských panovnických dvorů, a Velká francouzská revoluce, v níž se rozšířil také k bohatým měšťanům. Pro další vlnu klasicismu, již přinesl Napoleon Bonaparte a napoleonské války, se užívá označení empír (z franc. empire, císařství).

Ve druhé polovině 19. století se klasicistní architektura stala slohem běžné městské výstavby a ve 20. století se několikrát vrátila jako výraz pevnosti a síly i jako sloh diktátorských a totalitních režimů. Pro toto období od poloviny 19. století se v českých zemích obvykle používá název neoklasicismus, který ovšem v anglické a francouzské literatuře často znamená totéž co klasicismus.

Název klasicismus vznikl ve Francii v 17. století a odvozuje se od lat. classicus, patřící k nejvyšší římské třídě (lat. classis), tedy doslova „prvotřídní“. Odtud pochází i označení klasický, klasika pro uznávané vzory a vrcholy v různých oblastech lidské činnosti. V současném použití v dějinách umění znamená klasicismus příklon ke starověkým řeckým a římským formám jako k uznávaným vzorům.

Klasicismus představuje reakci na citově působivé baroko s velkými tématy lidské naděje a touhy, ale také utrpení a smrti, i na hravé a ozdobné rokoko, a zdůrazňuje proti nim střízlivý rozum, racionalitu, uměřenost a strohý až přísný, ale srozumitelný řád. Byl tedy přirozeným protějškem centralizované až absolutistické vlády s jejími nároky na dodržování veřejného řádu, jemuž se lidé i jejich city musí podřídit. Podobně jako renesance hledal klasicismus inspiraci zejména v římském starověku, odkud spisovatelé, malíři a sochaři čerpali i svá témata, kdežto architekti přebírali mnoho prvků klasické architektury. Na rozdíl od renesance se však klasicismus příliš nevěnuje touhám a nadějím jednotlivce a spíš zdůrazňuje, že jedinec se musí podrobit veřejnému řádu společnosti. Klasicismus svazuje uměleckou tvorbu poměrně přísnými pravidly – tak jako řecká architektura – protože je přesvědčen, že právě v této strohé uměřenosti je trvalá, nadčasová krása.

Filozofickým protějškem klasicismu jsou jednak teorie absolutistické vlády, protože jen silná vláda může lidem zajistit mír a bezpečí (Thomas Hobbes), jednak racionalismus s jeho důrazem na „jasnost a zřetelnost“ (René Descartes) a zejména osvícenství. Největším myslitelem období klasicismu byl Immanuel Kant. Mír, bezpečí a prosperita vyžadují pevný veřejný řád a silného panovníka, který jej dokáže prosadit. Proto se diktátorské režimy 20. století opakovaně vracely k různým vyprázdněným formám klasicismu, například v architektuře italského fašismu, nacismu i v socialistickém realismu 50. let 20. století.

Nejnápadněji se klasicismus projevoval v architektuře, kde navázal na renesanční architekturu Andrea Palladia. Velký vliv měly „Dějiny starověkého umění“ od J. J. Winckelmanna z roku 1764, který starověké umění roztřídil a teoreticky popsal. Stavby klasicismu jsou pravidelné, mají přímé a čisté linie, často mohutná sloupořadí a trojúhelníkové štíty a poměrně střídmou výzdobu, takže působí strohou vznešeností a mohutností. Staví se především paláce (např. Versailles, Louvre) a veřejné budovy (Stavovské divadlo v Praze), celé čtvrti a plánovitá města (Terezín, Petrohrad), ale v celém Rakousku i množství josefínských kostelů (např. kostel sv. Kříže v Praze Na příkopě), kasárny a první továrny i činžovní domy. Od druhé poloviny 19. století se ve schematickém neoklasicistním slohu staví celé obytné čtvrti velkých měst (velká část Paříže, Vídně, Budapešti, v Praze Smíchov, Vinohrady, Karlín, Žižkov, centrum Brna a většiny českých měst), množství škol, radnic, soudních a jiných veřejných budov (Národní divadlo v Praze).

Jiným typickým příkladem klasicistní architektury jsou francouzské parky a zahrady s přísně geometrickým plánem, symetrickým systémem cest, altánů a alejí, kde jsou keře a stromy sestříhány do geometrických tvarů. Příklady v Česku jsou Květná zahrada v Kroměříži, Lednice, zámek Dobříš, zámek Veltrusy nebo Krásný dvůr.

V první fázi si umělci často volí témata z klasického starověku (N. Poussin, Cl. Lorrain), od Francouzské revoluce i vážná a hrdinská témata ze současnosti (J.-L. David, D. Ingres). V Čechách v tomto období tvořil např. Antonín Machek..

Pro sochařství je typická obliba bílého mramoru, z něhož se dělají dokonale propracované busty a pomníky. Za hlavní představitele klasicismu jsou považováni italský sochař Antonio Canova a Dán Bertel Thorvaldsen, ve Francii např. Jean-Antoine Houdon a Etienne Maurice Falconet, v Německu Christian Daniel Rauch.

V Čechách jsou zástupci druhého klasicismu a empíru Josef Malínský a František Xaver Lederer a bratři Josef a Emanuel Maxovi.

V období klasicismu se rozvíjí zejména epická poezie a dramatická tvorba. Roku 1680 bylo založeno divadlo Comédie-Française, kde se klasické drama dodnes pěstuje. Dramata musela dodržovat trojjednotu (času, děje a místa) a psala se obvykle v „alexandrinských“ verších. Byl zde požadavek stylové vybroušenosti, srozumitelnosti a jasnosti. Klasicistní literatura vyzdvihuje nutnost společenského řádu, pevné morálky a schvaluje i absolutní moc vládce. Na rozdíl od baroka je zastáncem střídmosti, kázně a rozumu.

Typické pro klasicismus jsou literární salony, kde se literární díla předčítala i kritizovala a kde se o literatuře diskutovalo. Právě tyto salony se významně podílely na utváření uměleckého vkusu a ovlivňovaly veřejné názory. Vedle nich vznikaly také literární akademie, jejichž úkolem bylo dbát na jazyk uměleckých děl a také preciznost jejich formy.

Literární tvorba se dělila na dva proudy:

• vysoká – eposy, ódy, hymny, tragédie, zpracovávaly vznešená témata, líčily urozené hrdiny. Náměty většinou z antiky
• nízká – komedie, bajka, satira, zobrazovaly život měšťanstva i venkovanů, často pojaty komicky.

Autoři

• Molière (Jean-Baptiste Poquelin)
• Pierre Corneille
• Jean Racine
• Jean de la Fontaine
• Carlo Goldoni

Klasicismus v hudbě se obvykle spojuje s trojicí skladatelů, kteří působili ve Vídni: Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart a Ludwig van Beethoven. Dílo těchto skladatelů ustavilo vzor „klasické“ hudby, vyvážené a melodické, a její klasické formy (sonáta, koncert, symfonie). Skladby mají obvykle tři až čtyři věty s pravidelným střídáním tempa, orchestr má stálé složení se smyčcovými a často i dechovými nástroji a v komorní hudbě převládá trio a kvarteto.

Hudební formy klasicismu

• opera – vznikla již v 16. století a rozvinula se v baroku
• symfonie
• sonáta
• melodram – hudba a mluvené slovo v rovnocenné funkci
• komorní hudba

Hlavní představitelé

• Joseph Haydn
• Antonio Salieri
• Wolfgang Amadeus Mozart
• Ludwig van Beethoven
• Jan Křtitel Vaňhal
• František Xaver Dušek
• Josef Mysliveček

Na prosazení klasicismu v hudbě měli rovněž (v různé míře) velký podíl synové největšího skladatele baroka Johana Sebastiana Bacha.

Barokní klasicismus

•  
  Louvre (Paříž)
•  
  Černínský palác
•  
  Park ve Vaux-le-Vicomte (Francie)
•  
  Květná zahrada (Kroměříž)

Osvícenský klasicismus, empír

•  
  Stavovské divadlo v Praze
•  
  Kostel sv. Kříže v Praze Na Příkopě
•  
  Knihovna na zámku Kačina
•  
  F. Gérard: Mme Récamier (1802)

Neoklasicismus

•  
  Parlament ve Vídni
•  
  Národní muzeum v Praze
•  
  Měšťanské domy v Brně
•  
  Divadlo Rudé armády v Moskvě

Reference

Literatura

• Encyklopedie Diderot, Praha 1997, heslo Klasicismus.
• R. Huyghe (red.), Umění nové doby – Encyklopedie umění a lidstvo (Larousse). Praha: Odeon 1974
• ARNE, Novák. Stručné dějiny literatury české. Olomouc: R. Promberger, 1946. Dostupné online. Kapitola Klasicismus (1815-1830), s. 153-198. 
• Encyklopedie Universum. Praha: Odeon 2000.

Související články

• Empír
• Neoklasicismus
• Klasicistní architektura
• Klasicismus (hudba)
• Klasicismus (literatura)

Externí odkazy

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu klasicismus na Wiki Commons
•   Slovníkové heslo klasicismus ve Wikislovníku