Sardinie: Autonomní region v Itálii

Nachází se západně od Apeninského poloostrova, jižně od francouzského ostrova Korsika. Je to jeden z pěti italských regionů s určitou mírou autonomie, přiznanou jim zvláštním zákonem. Oficiální název regionu je Autonomní oblast Sardinie. Název je dvojjazyčný v italštině a sardinštině: Regione Autonoma della Sardegna / Regione Autònoma de Sardigna. Dělí se na čtyři provincie a metropolitní město Cagliari. Region má rozlohu 24 100 km² a přes 1,6 miliónu obyvatel. V regionu se mluví kromě italštiny také sardinštinou a ve městě Alghero katalánštinou.

Sardinie Regione Sardegna
Satelitní snímek Sardínie
Geografie
Souřadnice	40° s. š., 9° v. d.
Rozloha	24 100 km²
Časové pásmo	UTC+01:00 (standardní čas) UTC+02:00 (letní čas)
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	1 663 286 (2015)
Hustota zalidnění	69 obyv./km²
Správa regionu
Stát	Itálie Itálie
Nadřazený celek	Itálie Itálie
Druh celku	region
Podřízené celky	4 provincií (Nuoro, Oristano, Sassari, Sud Sardegna) a Metropolitní město Cagliari 377 obcí
Guvernér	Christian Solinas (PSd’Az)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-2	IT-88
NUTS	ITG2
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sardinie je jedním z nejstarších geologických útvarů v Evropě. Ostrov byl osídlen různými imigračními vlnami od pravěku až do nedávné doby. První lidé, kteří se usadili na Sardinii během svrchního paleolitu a mezolitu, přišli z kontinentální Evropy.

Historii Sardinie můžeme rozdělit do těchto období:

• Pravěk
• Nuragické období – od r. 1500 př. n. l.

• Starověká historie – od 9. století př. n. l.
• Období vlády Vandalů (východogermánský kmen) – 5.– 6. stol.
• Středověk – Byzantská éra – od r. 533
• Aragonské období – od r. 1297
• Španělské období – od r. 1469
• Savojské období – od r. 1708
• Italské království – od r. 1848
• Italská republika – období po druhé světové válce – od r. 1946

Nuragická civilizace

 

Zajímavým obdobím historie Sardinie byla tzv. nuragická civilizace – období asi od roku 1500 př. n. l. Vesnice byly tehdy stavěny kolem kulaté věže – pevnosti, zvané nuraghe (obvykle v množném čísle nuraghes v angličtině a nuraghi v italštině). Tyto věže byly často opevněny a rozšířeny cimbuřím. Kmenové hranice hlídaly menší vyhlídkové nuraghy postavené na strategických kopcích, odkud byl výhled na jiná území. Nuraghů se v Sardinii zachovalo asi 7 000. Rozsah, složitost a územní rozšíření těchto budov svědčí o bohatství, nashromážděného nuragskými Sardinci, o jejich technologickém pokroku a o složitosti jejich společnosti, V té době byla Sardinie centrem několika obchodních cest a byla důležitým dodavatelem surovin, jako je měď a olovo, které byly stěžejní pro výrobu té doby. Důkaz o obchodu s jinými civilizacemi té doby dokládá několik artefaktů (např. hrnce), pocházejících až z Kypru, Kréty, pevninského Řecka, Španělska a Itálie, které byly nalezeny v nuragických lokalitách. To svědčí o rozsahu obchodních vztahů mezi nuragickými lidmi a jinými národy v Evropě i mimo ni.

Od konce 13. století byla Sardinie pod vládou Aragonie. Ostrov byl častým cílem útoků muslimských pirátů ze Severní Afriky a ještě v roce 1798 bylo více než 900 obyvatel odvlečeno do otroctví nájezdníky z Tuniska. Španělsko o Sardinské království definitivně přišlo v roce 1714 během války o dědictví španělské ve prospěch rakouské monarchie, která zas území roku 1720 vyměnila se savojským vévodou Viktorem Amadeem II. za Sicílii. Území savojského vévody dostalo název Sardinské království, i když mu vládla savojská dynastie a jeho centrem byl Piemont. Po sjednocení Itálie bylo 18. února 1861 vyhlášeno zřízení Italského království a piemontsko-sardinský král Viktor Emanuel II. byl prohlášen italským králem.

Krajina je zde rozmanitá: najdeme tu hory, lesy, pláně, neobydlená území, potoky, skalnatá pobřeží i dlouhé písečné pláže.

Ostrov je značně hornatý s členitým pobřežím, které je dlouhé 1 849 km. Nejvyšším vrcholem je Punta La Marmora (1 834 m) v masivu Gennargent. Oblast zahrnuje hlavní ostrov Sardinie a okolní ostrovy, mimo jiné např. Sant'Antioco, San Pietro, Asinara, La Maddalena a Caprera.

V čele regionu stojí guvernér (Presidente), jenž je volen v přímé volbě na pětileté funkční období. Guvernér je zároveň hlavou regionální vlády (Giunta), jež se v současnosti skládá ze třinácti ministrů (Assessori). Nyní je guvernérem Christian Solinas za Sardinskou stranu akce.

Legislativním sborem je Regionální zastupitelstvo (Consiglio Regionale), které má 60 členů a je voleno poměrným systémem. Volby probíhají společně s volbou guvernéra jednou za pět let.

Výsledky posledních voleb do regionálního shromáždění (únor 2019)

Koalice		Strana		Hlasy		Mandáty
				Abs.	%
	CDX		Liga severu	81 421	11.4	8
			Sardinská strana akce	70 434	9.9	8
			Forza Italia	57 430	8.0	5
			Sardinští reformisté	36 299	5.1	4
			Bratři Itálie	33 716	4.7	3
			Sardegna20Venti	29 473	4.1	3
			Unie středu	26 948	3.8	3
			Občanské hnutí Sardinie	11 689	1.6	1
			Fortza Paris	11 611	1.6	1
			Ostatní strany	11 333	1.6	0
		Středopravice celkem		370 354	51.9	36
	CSX		Demokratická strana	96 235	13.5	8
			Svobodná a rovná Sardinie	27 077	3.8	2
			Progresivní oblast	22 671	3.2	3
			My, Sardinie	20 011	2.8	2
			Společná budoucnost	18 750	2.6	2
			Sardinie společně	17 566	2.5	1
			Ostatní strany	12 350	1.7	0
		Středolevice celkem		214 660	30.1	18
	Hnutí pěti hvězd			69 573	9.7	6
	Ostatní strany			59 415	8.4	0
Celkem				706 020	100	60

 

Základním kamenem ve vývoji románských architektonických forem byla bazilika San Gavino v Porto Torres.  Mezi další významné stavby patří katedrály Sant'Antioco di Bisarcio v Ozieri, klášter San Pietro di Sorres v Boruttě, San Nicola di Ottana, palatinská kaple Santa Maria del Regno z Ardary a další. Pokud jde o vojenskou architekturu, v tomto období byly postaveny četné hrady na obranu území. Z počátku 14. století pochází opevnění a věže Cagliari, které navrhl Giovanni Capula.

Co se týče gotiky, nejstarším katalánským gotickým kostelem na Sardinii je svatyně Panny Marie z Bonaria. Také v Cagliari byla v téže době postavena uvnitř katedrály aragonská kaple. V první polovině 15. století byl postaven skutečný gotický klenot, komplex San Domenico, jehož součástí byl kostel a klášter. Při náletech v roce 1943 byly téměř kompletně zničeny, dochovala se pouze křížová chodba. Dalšími díly byly kostely San Francesco of Stampace (z nichž zůstala jen část kláštera), Sant'Eulalia a San Giacomo. V Algheru začala v druhé polovině patnáctého století stavba kostela San Francesco a v šestnáctém století Katedrály Panny Marie.

 

Renesanční architektura, i když je málo zastoupena, zahrnuje pozoruhodné stavby, jako je např. katedrála San Nicola di Sassari (pozdně gotická, ale se silným renesančním vlivem), kostel Sant'Agostino di Cagliari (navrhl Palearo Fratino), kostel Santa Caterina v Sassari (navrhl Bernardoni, žák Vignola), katedrála San Nicola di Bari v Sassari, kostel San Michelev Cagliari a také tzv. Katedrála Cagliari (Katedrála Nanebevzetí Panny Marie), přestavěná mezi sedmnáctým a osmnáctým stoletím.

Počínaje devatenáctým stoletím bylo na ostrově postaveno několik významných staveb ve stylu neoklasicismu. Mezi nejvýznamnější postavy tohoto období patří architekt Gaetano Cima z Cagliari, jehož díla jsou rozeseta po celém sardinském území. Vedle děl Cimy stojí za zmínku díla Giuseppe Cominottiho (Palazzo a Občanské divadlo v Sassari) a Antonia Cana (dóm Santa Maria di Betlem v Sassari a katedrála Santa Maria della Neve v Nuoro). Ve druhé polovině devatenáctého století byl v Sassari postaven neogotický palác Giordano (1878), který je jedním z prvních příkladů revivalismu na ostrově.

 

Zajímavou realizací eklektického stylu, vzniklého spojením obrozeneckých a secesních vlivů, je radnice v Cagliari, dokončená na počátku dvacátého století. Nástup fašismu silně ovlivnil architekturu na Sardinii ve dvacátých a třicátých letech 20. století: zajímavými počiny z té doby jsou nové obce Fertilia, Arborea a město Carbonia, jeden z největších příkladů racionalistické architektury.

Kromě mnoha památek navštěvují turisté hornato-skalnatou oblast Aggius (5 km SZ od Tempia) se stometrovými oblými monolity. Lákavé možnosti tu mají horolezci. Na severním pobřeží u Capo Testa se nalézá pás 60–90 m vysokých, oblých balvanových kup, přístupných z moře i pobřeží. Lezecké stěny se zvedají z moře a pláží v Golfo di Orosei u Cala Gonone a jižněji u Cala Fuili a Cala Luna. Efektní červené skalní stěny vystupující přímo z vody u Arbatax (poblíž Tortoli) se pro svou zvětralost využívají méně. V provincii Oristano je archeologické naleziště starobylého města Tharros. Přístup je nejčastěji lodí z Itálie anebo z Korsiky přes Bonifácký průliv.

Více než 1/4 území ostrova je ekologicky chráněna. Ostrov má tři národní parky a deset regionálních parků.

•  
  Geografie Sardinie
•  
  Reálie Sardinie
•  
  Jazyková situace na Sardinii
•  
  Sardské kostýmy (1880)
•  
  Sardské kostýmy (1880)
•  
  Sardské dívky v krojích
•  
  Sardská dívka z Isili
•  
  Launeddas, sardský hudební nástroj
•  
  Tradiční karneval Boes e Merdules v obci Ottana (Nuoro, Sardinie)
•  
  Ottana – karneval Boes e Merdules (tradiční kostýmy)
•  
  L'Unione Sarda, nejstarší deník Sardinie (1890), vychází dodnes
•  
  Cascate di Lequarci (Ulassai, Sardinie)
•  
  Korkové duby po ořezání, Tempio Pausania (Gallura, Sardinie)
•  
  Pláž na severním pobřeží Sardinie
•  
  Sardinské pobřeží
•  
  Sardinské vnitrozemí

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sardinie na anglické Wikipedii.

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Sardinie na Wiki Commons
•   Slovníkové heslo Sardinie ve Wikislovníku
• Oficiální stránky
• Sardegna Cultura (od archeologie, architektury, divadla, jazyka a literatury až po umění)
• Sardegna DigitalLibrary Archivováno 26. 2. 2011 na Wayback Machine.
• Na cestě po Sardinii, dokument České televize z roku 2006
• (anglicky) Dan Davis History: The Nuragic Civilisation of Bronze Age Sardinia na YouTube
• (anglicky) Ancient World Maps: Roman Sardinia: Island of Silver Veins na YouTube