Stará Severština: Germánský jazyk

V praseverském období – zhruba v letech 200–800 – se tímto jazykem hovořilo ve Skandinávii. O vlastní staré severštině se obvykle hovoří mezi roky 800 (začátek vikinského období) a 1300. V 9. století došlo k postupnému nářečnímu štěpení na východní a západní větev. Východní starou severštinou se hovořilo na území dnešního Dánska a Švédska – jazyky označované jako stará dánština a stará švédština byly v tomto období v podstatě identické. Západní stará severština byla používána na území dnešního Norska, odkud Vikingové pronikali do dalších oblastí, jako je Island. Proto je stará islandština totožná se starou norštinou. Rozdíly mezi východními a západními nářečími spočívají v odlišném vývoji fonologického systému samohlásek a dvojhlásek. Mimo toto rozdělení stojí stará gotlandština, která prošla odlišným vývojem.

Nejstarší písemné památky jsou psány runovým písmem. S příchodem křesťanství (od 11. století) byla postupně zavedena latinka. Stará severština byla flektivní jazyk se systémem 4 pádů, 3 rodů a bohatým časováním podle osoby a čísla. Tento starý mluvnický systém se zachoval v ostrovních skandinávských jazycích (islandština, faerština), zatímco v kontinentálních (dánština, norština, švédština) byl v pozdějším období zjednodušen a tyto jazyky nabyly charakter analytických jazyků.

Číslovky

Öll lét senn enn svinni
sönn Einriða mönnum
herjum kunn of herjuð
hofs lönd ok vé banda,
áðr veg jötna vitni
valfalls, of sjá allan,
þeim stýra goð, geira
garðs Hlóriði farði.
Ok herþarfir hverfa,
Hlakkar móts, til blóta,

Všeobecná deklarace lidských práv

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Old Norse na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu stará severština na Wiki Commons
•  Test staroseverské verze projektu Wikipedie v Inkubátoru
• Staroseverština

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.