Secese: Umělecký styl přelomu 19. a 20. století

století">19. a 20. století (období označovaného jako fin de siècle) a posledním stylem souhrnného umění, též Gesamtkunstwerk, jemuž se podařilo vtisknout svůj umělecký řád všem projevům a věcem moderního života. Těžiště secese neleží ve vysokém umění, v malbě a sochařství, ale i v dekoraci a užitém umění.

Secese vychází z květinových koncepcí britského textilního designéra Williama Morrise a hnutí Arts and Crafts, jež se vracelo k lidovým tradicím a romantismu řemeslnému fortelu středověkých mistrů a stavělo se tak proti jednoduchosti zpracování průmyslových výrobků hnaných průmyslovou revolucí. Tento styl byl také silně ovlivněn anglickými malíři označovanými jako Prerafaelité. Jedním z inspiračních zdrojů, který ovlivnil secesní umění především ve střední Evropě, byla také Beuronská umělecká škola, svébytný styl křesťanského umění vytvořený benediktinskými mnichy a inspirovaný starokřesťanským a egyptským uměním.

Největšího rozmachu secese dosáhla mezi lety 1890 a 1910 v Evropě a ve Spojených státech. Ve Francii se nazývá Art nouveau, v Německu Jugendstil, český název „secese“ (něm. Sezession, z latinského secessio odštěpení) pochází od uměleckých spolků, které se v Berlíně (1891), v Mnichově (1892) a zejména ve Vídni (Wiener Sezession, 1896) oddělily od konservativních akademií.

Za hlavní znaky secesního slohu se považuje ornamentálnost, plošnost a záliba v neobyčejných barvách a estetickém využití rozličných materiálů. Vláčný secesní ornament vyjadřuje zvláštní kvalitu secesního cítění, jež se vyhýbá citovým výkyvům i silnému vypětí vůle a tíhne k vyrovnané náladovosti. Secesní linie je plynulá vlnící se křivka, která vyvolává v divákovi dojem nenásilného pohybu v ploše, jejíž jednotvárnost se vyrovnává barevností. Secese vyhledává neobvyklé barevné odstíny a váže je podle principu harmonie a kontrastu. Ústředním znakem je stylizace, secese se snaží překonat gravidní tematiku historických slohů a obrací se přímo k přírodním tvarům (listy, květy, lidské a zvířecí tělo).

Secese se projevovala v architektuře, výtvarném umění, v užitém umění (bytové zařízení, vitráže) a v literatuře. V literatuře se nositeli secesního slohu staly proudy označované jako symbolismus a dekadence. Charakteristickým rysem secese je i v literatuře tendence k ornamentálnosti, v rovině jazykové s tím souvisí rytmizace věty a verše, opakování slov a hláskových skupin. Hlavními představiteli byli v českém prostředí Otokar Březina a Jiří Karásek ze Lvovic.

Představiteli architektury jsou Belgičan Victor Horta (Dům Tasselových v Bruselu), Francouz Hector Guimard (vstupy do pařížského metra), Češi Antonín Balšánek a Osvald Polívka (Obecní dům v Praze), Španěl Antoni Gaudí (chrám Sagrada Família, Güellův park, Batllóův dům atd. – vše v Barceloně), Rakušan, opavský rodák Joseph Maria Olbrich (pavilon Secese ve Vídni) a další. Ve výtvarném umění prosluli Čech Alfons Mucha (plakáty, cyklus obrazů Slovanská epopej, návrhy šperků a nábytku), Rakušan Gustav Klimt (dekorativní malby, plakáty) a český sochař František Bílek. Představiteli užitého umění jsou Francouz Émile Gallé (skleněné vázy), Skot Charles Rennie Mackintosh (bytové zařízení), Američan Louis Comfort Tiffany (vitráže a lampy) a mnozí další.

Secese výrazně ovlivnila životní způsob konce 19. a začátku 20. století, neopakovatelně se zapsala i do tváře mnoha evropských měst jako Praha, Brno, Paříž, Vídeň, Mnichov nebo Berlín. V této době bylo vytvořeno nespočetně děl s vysokou uměleckou hodnotou, ale i předmětů denní potřeby.

•  
  Gustav Klimt: Judith (1904-1905)
•  
  Ch. R. Mackintosh: Nástěnná dekorace (1896-1897)
•  
  Émile Gallé: Skleněná váza (kolem 1880)
•  
  Secesní domy na Konečného náměstí v Brně
•  
  Josef Fanta: Průčelí hlavního nádraží v Praze (1901)
•  
  Quido Bělský - Alois Dryák: Grand hotel Evropa a Hotel Meran v Praze
•  
  Alois Dryák: Fasáda hotelu Meran v Praze
•  
  Ladislav Šaloun: Sousoší Evropy, Grand hotel Evropa v Praze
•  
  Josef Fanta: Mohyla míru u Brna
•  
  Tivoli, honosný secesní obytný blok v Brně
•  
  Anton Hanak: Mozaika ve vile Primavesi v Olomouci

• Gombrich, Ernst Hans: Příběh umění. Praha : Odeon 1992. ISBN 80-207-0416-7. str. 437–507.
• Šabouk, Sáva: Encyklopedie světového malířství. Praha : Academia 1975. str. 315.
• Wittlich, Petr: Umění a život – doba secese. Praha : Artia 1987. str. 62–126.
• Wittlich, Petr: Česká secese, Praha : Odeon 1985.
• Wittlich, Petr: Sochařství české secese, Praha : Karolinum 2000.
• Pijoan, José: Dějiny umění – 9. Praha : Odeon 1991. ISBN 80-207-0098-6. str. 55–96.
• Koch, Wilfried: Evropská architektura. Praha : Ikar 1998. ISBN 80-7202-388-8. str. 274.
• Dvořáček, Petr: Architektura českých zemí: Secese. Praha : Levné knihy KMa 2005. ISBN 80-7309-287-5.
• Sagnerová, Karin: Jak je poznáme? Umění secese. Praha : Knižní klub, 2007. ISBN 978-80-242-1773-4.
• Millerová, Judith: Průvodce pro sběratele secese. Praha : Noxi, 2004. ISBN 80-89179-08-8.

• Secesní architektura
• Seznam českých secesních architektů

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu secese na Wiki Commons
•   Slovníkové heslo secese ve Wikislovníku
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Secese