Olejomalba (zkráceně olej) je technika malby, při níž je užito olejových barev.
Barevné pigmenty se pojí pomocí (vysýchavých) olejů. Před objevením olejomalby se jako pojidlo užíval vaječný žloutek. Olejomalba je mistrovskou malířskou technikou, které se učí mnoho let, a bývá časově nejnáročnější. Její možnosti, tj. živé, jásavé barvy, vytváření dokonalého odstínu i jemných přechodů, jsou však nesrovnatelné s jakoukoliv jinou technikou. Další její výhodou je stálost barev, jejich krycí schopnost, a vysoký index lomu, který dodává barvám potřebnou hloubku.
Datum vzniku olejomalby nelze určit přesně, protože se vyvíjela postupně, např. z mastných temper. Předchůdcem olejové malby byla tzv. vaječná tempera, při níž bylo jako pojidlo barevných pigmentů použito vaječných žloutků.
Barvy s olejem (z ořechů a máku), pocházející již ze 7. století, byly nalezeny v Afghánistánu, ve dvanácti z padesáti jeskyní bámjánského komplexu.
Rozšířena je tato technika od dob pozdní gotiky, a podle G. Vasariho (16. stol.) ji objevil Jan van Eyck (15. stol.). To ovšem není zcela přesné, protože vrstvy, pojené olejem, byly používány už ve starověku i ve středověku před Janem van Eyckem (např. na malbách Mistra Theodorika jde o mastnou temperu, resp. vrstvy vaječné tempery proložené olejovými vrstvami). Lněný olej byl nalezen také v povrchových vrstvách norských oltářů (1260 - 1300). Podkladem byly dřevěné desky, užitými barvami tempery, ale neexistovalo vhodné ředidlo, a olej způsoboval tmavnutí barev. Progresi, kterou v olejomalbě zavedli bratři Eyckové (Jan a Hubert, původně byli iluminátory) a Robert Campin, i jejich následovníci, je spojena s vynálezem terpentýnu. Zředění olejové barvy umožnilo vrstvení jemných lazur (tenkých vrstev barvy, vytvořených nanášením vrstev poloprůhledné barvy na předchozí barevné vrstvy), a vytvoření jemných valérů (odstínů), kombinujících podkladové pigmenty s tenkými vrstvami postupně nanášených barev. V 15. stol. se technika olejomalby rozšířila v renesanční Itálii, užíval jí např. Leonardo da Vinci (bývá označován archetypem renesančního člověka, humanisty a experimentátora, který spojil umění s vědou, dokonce byl schopen psát, kreslit a malovat stejně dobře levou i pravou rukou).
Po renesanci nastalo uvolnění rukopisu malířského pojetí, období tzv. manýrismu. Představiteli manýrismu jsou např. Tizian, nebo El Greco. Pro plynulé přechody v malbě užívali štětce typu "rozháněče", tzn. s hustými, měkkými, široce tvarovanými štětinami. V 17. století se více využívalo energičtější a uvolněnější kresby, začaly se používat větší formáty podkladu - velké až několik metrů. Snížil se počet malby na dřevo, jelikož umělci nalézali větší zalíbení v malbě na plátno (buď vypnuté provazem na kovovou konstrukci, nebo, v drtivé většině případů, natažené a hřeby připevněné na dřevěný rám). Byli jimi např. Rembrandt, Rubens, z českých umělců Karel Škréta či Petr Brandl (nástropní olejomalbou Petra Brandla, z roku 1698, je obraz s biblickým motivem “Králi Davidovi je přinášena hlava syna Saulova“, na zámku v Chýši).
Ve 20. století začala olejomalbě částečně konkurovat malba akrylovými barvami, jsou považovány za vitálnější a působivější (v jasných barevných odstínech), nicméně olejomalba si udržela svoji výsostnou pozici královské malířské techniky.
Olejové barvy mají dobrou přilnavost na různé podklady, např. na sklo, kov, dřevo, plátno, papírové materiály atd. Výhodou olejových barev je čistota pigmentu (emailového charakteru), jejich transparentnost, vlastní lesk, neuvěřitelné možnosti při samotné malbě, např. plynulost modelace, odstupňování valérů, neuvěřitelná hra lazurních efektů a volných tahů štětce. Dále je to vysoká stálost barev (při nevhodném použití některých olejů však může žloutnout), a vysoký index lomu, který dává barvám hloubku. Samotná malba nemusí probíhat příliš rychle, pomalé schnutí dovoluje případné korekce, a umožňuje uplatnění mnohých rafinovaných technických postupů, např. použití tzv. lazury. Pomalé schnutí barev je výhodou, a současně nevýhodou (u vrstvené techniky – viz dále). Na jedné straně může zdržovat a protahovat čas, nutný k dokončení díla, na druhou stranu, pokud umělec na malbě pracuje každý den, nemusí se strachovat, že by mu malba přes noc zaschla. Může také malovat technikou alla prima (podstatu této techniky lze vyjádřit fotografickým termínem „momentka“). Jde o velmi působivou techniku, závislou na schopnostech výtvarníka, který maluje bez větších předběžných příprav a nezdůrazňuje detaily. V historii tento styl používal např. Francisco de Goya. Existují přípravky pro urychlení, nebo zpomalení schnutí malby. Při nevhodně zvoleném oleji, či chybném namíchání barvy dochází, při postupném vysychání, k tzv. krakelování (z franc. craquelure - prasklina), neboli drobnému popraskání barevné vrstvy. Restaurátor umí zjistit příčiny vzniku krakeláže, což může přispět i k datování a lokalizaci vzniku díla, nebo např. k určení jeho pravosti.
Schnutí barev je zapříčiněno odpařováním rozpouštědla, olej (ester glycerolu se třemi molekulami mastných kyselin) reaguje ve styku se vzdušným kyslíkem, probíhá oxidace a současně polymerace, olej postupně zatuhne. Z jednoduchých molekul vznikají složité makromolekuly - z tekutiny se stává pevná látka. Rychlost schnutí ovlivňují pigmenty - např. zinková běloba schne až dva týdny, umbra pálená i do druhého dne. Olej tuhne pomalu, několik dní, měsíců, až roků. Po čase barvy žloutnou až tmavnou, ale to lze ovlivnit např. včelím voskem, ten zlepšuje výraznost barevné vrstvy. Do běloby se, z tohoto důvodu, nepoužívá lněný olej, ale např. makový nebo světlicový (saflorový), který žloutne podstatně méně.
Nejtenčí vrstvy samotné olejomalby mohou uschnout do jednoho dne. U vrstvené techniky malby (viz dále) každá vrstva schne déle, cca 1 - 8 dnů. Interval je dán možností použití různých médií, včetně přípravků na urychlení, či naopak zpomalení, schnutí. Po dokonalém zaschnutí jedné vrstvy barvy na ni lze přidat vrstvu další, obě vrstvy se již nesmíchají a nerozpustí do sebe, a budou krýt. Zaschnutí celé olejomalby (obrazu) trvá v řádu týdnů (i měsíce po skončení práce). Malba může být tzv. uzavřena (uzamknuta) finálním lesklým (či matným) nátěrem, který částečně znemožní další úpravy, a současně bude malbu chránit před "zubem času".
This article uses material from the Wikipedia Čeština article Olejomalba, which is released under the Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 license ("CC BY-SA 3.0"); additional terms may apply (view authors). Text je dostupný pod CC BY-SA 4.0, pokud není uvedeno jinak. Images, videos and audio are available under their respective licenses.
®Wikipedia is a registered trademark of the Wiki Foundation, Inc. Wiki Čeština (DUHOCTRUNGQUOC.VN) is an independent company and has no affiliation with Wiki Foundation.