Michael Psellos: Byzantský spisovatel, filozof a historik

Svými filozofickými názory byl blízký idealismu novoplatóniků. Za vlády Konstantina IX. se domohl vlivného postavení na císařském dvoře a později sloužil jako vysoce postavený rádce několika dalších panovníků.

Michael Psellos
Michael Psellos (vlevo) a jeho žák, byzantský císař Michael VII. Dukas
Narození	1018 Konstantinopol
Úmrtí	květen 1078 (ve věku 59–60 let) Konstantinopol
Povolání	filozof, spisovatel, politik, historik, básník, lékař a astronom
Významná díla	Chronographia
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Psellos byl žákem Ioanna Mauropa, významného učitele a vzdělance. Jeho zájem zasahoval do mnoha směrů, mimo jiné se zabýval filosofií a přírodními vědami. Zkoumal a pochopil zásadní vliv novoplatonismu na křesťanství, během svého bádání se zaměřoval na matematiku a logiku. Byl přesvědčen, že všechny pozemské jevy se dají vysvětlit za pomoci lidského rozumu. Neunikl však ani pověrčivosti typické pro tehdejší dobu. V tomto ohledu pěstoval jako jeden z prvních i zálibu o lidovou tvorbu, zejména přísloví a pořekadla. V některých svých názorech se vracel k antickému myšlení, například oceňoval krásu lidského těla a stavěl jí po bok kráse duševní. Jeho estetické ideály pak připomínají pozdější dobu renesance.

Mezi jeho největší díla patří velký soubor pojednání s encyklopedickým charakterem zvaný Didaskalia pantodapé (Všelijaké učení) zahrnující témata z teologie, filosofie, psychologie, fyziologie, astronomie, lékařství a zemědělství. Psellos se zde snaží o hierarchické členění světa v duchu novoplatonismu. Další výraznou prací je jeho historické dílo Chronographia (Letopisy), v němž zachytil období vymezené vládou Basileia II. a Michaela VII., tedy roky 976-1077. Jeho historická práce je považována za stylisticky jedno z nejzdařilejších byzantských děl v tomto oboru. Výrazně se v nich projevuje živý popis byzantského dvora a jeho příslušníků. Pozoruhodné jsou také Psellovy epitafy, neboli pohřební řeči, na jeho matku a dále na patriarchy Michaela Kerullaria, Konstantina Leichuda a Ioanna Xifilina.

Vedle toho působil od roku 1045 také jako učitel v Konstantinopoli, kde se s císařem uděleným titulem hypatos tón filosofón (konzul filozofů) věnoval výkladu gramatiky, rétoriky, stylistiky, četby antických autorů, dialektiky, aritmetiky, geometrii, astronomii, hudbě, fyzice, metafyzice a teologii. V mnoha ohledech se jednalo o paralelu k západoevropskému systému studia, tedy trivia a kvadrivia.

V oblasti politiky hrál Psellos zejména ve třetí čtvrtině 11. století významnou roli jakožto jeden z vrcholných představitelů státního aparátu byzantské říše. Dopomohl k trůnu císaři Izákovi I. Komenovi, aby jej následně zase svrhl a zasloužil se o nástup Konstantina X. Duky. Po smrti tohoto císaře a během regentské vlády císařovny Eudokie opět držel na chvíli otěže moci on spolu s kaisarem Ioannem Dukou, nebezpečná situace ze strany seldžuckých Turků však vedla roku 1068 k novému převratu a nastolení císaře Romana IV. Diogena, pocházejícího z prostředí pozemkové aristokracie. Císař se o tři roky později s Turky střetl v neslavné bitvě u Mantzikertu, po níž byl vítěznými Seldžuky zajat. Toho Psellos využil, s Ioannem Dukou zorganizoval další převrat a dosadil na trůn mladého syna Konstantina X. Michaela Duku. Roman po svém propuštění z tureckého zajetí rozpoutal proti těmto uzurpátorům občanskou válku, byl však opakovaně poražen a nakonec zajat a oslepen. Záhy nato, roku 1072, zemřel. Ani Psellos však nezůstal u moci příliš dlouho. Brzy upadl v nemilost a byl donucen opustit císařský dvůr. Není zcela jasné, kdy zemřel, pravděpodobně kolem roku 1078.

• PSELLOS, Michael. Byzantské letopisy. Překlad Růžena Dostálová. Praha: Odeon, 1982. 350 s. 

 

v češtině

• DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Praha: Vyšehrad, 2003. 416 s. ISBN 80-7021-409-0. 
• MAKOVELSKIJ, Alexandr; MAMEDOV, Šejdabek, 1976. Filosofické myšlení v Byzanci. In: JOVČUK, M. T.; OJZERMAN, T. I.; ŠČIPANOV, I. J. Dějiny filosofie. 2., přepracované vyd. Praha: Svoboda. S. 95–96.

v cizích jazycích

• ANGOLD, Michael. The Autobiographical Impulse in Byzantium. Dumbarton Oaks Papers. 1998, roč. 52, s. 225–257. Dostupné online. 
• BROWNING, Robert. Enlightenment and Repression in Byzantium in the Eleventh and Twelfth Centuries. Past & Present. November 1975, roč. 69, s. 3–23. Dostupné online. 
• HUSSEY, Joan. Michael Psellus, the Byzantine Historian. Speculum. January 1935, roč. 10, čís. 1, s. 81–90. Dostupné online. 
• PAPAIOANNOU, Stratis. Michael Psellos on friendship and love: erotic discourse in eleventh-century Constantinople. Early Medieval Europe. 2011, roč. 19, čís. 1, s. 225–257. 
• A. Kaldellis, Anthony Kaldellis: The argument of Psellos' Chronographia, Boston 1999.
• E. Pietsch: Die "Chronographia" des Michael Psellos: Kaisergeschichte, Autobiographie und Apologie, Wiesbaden 2005.
• S. Papaioannou, Michael Psellos: Rhetoric and Authorship in Byzantium, Cambridge 2013.
• F. Lauritzen, Depiction of Character in the Chronographia of Michael Psellos, Turnhout 2013.

Externí odkazy

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Michael Psellos na Wiki Commons
•   Osoba Michael Psellos ve Wikicitátech

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.