Nabíjecí Automat

Zásadním rozdílem od zásobníku nebo jiných typů podavačů munice, jako jsou např. pásy munice, je to, že každý náboj lze ze zásoby munice individuálně vybrat a pak dopravit střelu do nabíjecí komory.

Automatické nabíjení se začalo používat na válečných lodích koncem 19. století, kdy se zvětšovala lodní děla, ale jejich velikost mohla být větší jen v omezené míře: jednak byl omezen prostor na horní palubě, jednak by těžká dělová věž posunula těžiště lodi směrem nahoru a loď by byla méně stabilní. Bylo proto nutné, aby munice byla připravena v podpalubí a dopravena k dělu pomocí dopravníkového systému. Střelivo pak bylo mechanickými písty posunuto do hlavně.

Mezi střelcem a velitelem tanku je mezera a v této části začíná kanón nabíjecí komorou. Pod nimi je v podlaze otočný dopravník a v něm jsou uloženy střely různého typu. Výběrem příslušného typu se náboj natočí směrem do zadní části tanku, vyjede do prostoru mezi střelce a velitele a silný řetěz (s podobnými články jako má řetěz na jízdním kole) ho zatlačí do nábojové komory.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ladeautomat na německé Wikipedii.

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.