Miroslav Zikmund (14. února 1919 Plzeň – 1.
únor">14. února 1919 Plzeň – 1. prosince 2021 Praha) byl český cestovatel, spisovatel, novinář, fotograf, kameraman, obchodník. Procestoval 112 zemí světa a s Jiřím Hanzelkou natočili 4 celovečerní, 147 dokumentárních filmů a napsali kolem 20 knih, vydaných v celkovém nákladu více než 6,5 miliónů výtisků.
Ing. Miroslav Zikmund, dr. h. c. | |
---|---|
Narození | 14. února 1919 Plzeň Československo |
Úmrtí | 1. prosince 2021 (ve věku 102 let) Praha Česko |
Povolání | spisovatel, scenárista, filmový producent, fotograf, novinář, filmový režisér, světoběžník, kameraman, publicista a cestovatel |
Alma mater | České vysoké učení technické v Praze |
Témata | cestování, publicistika a filmová publicistika |
Ocenění | medaile Za zásluhy II. stupeň (1999) Cena ministra ŽP (2000) Artis Bohemiae Amicis (2002) Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy (2014) |
Manžel(ka) | Eva Zikmundová (rozvedeni 1972) |
Partner(ka) | MUDr. Marie Macalíková (* 1942) |
Děti | syn Miroslav Zikmund ml. |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Narodil se do rodiny strojvůdce Antonína Zikmunda (* 11. července 1885 Volduchy ) a jeho manželky Magdaleny, rozené Voráčkové (*7. září 1893 Biřkov), v přízemním bytě v domě č. 31 v Úslavské ulici v Plzni, kde žili do roku 1927, než se přestěhovali do nově postaveného patrového řadového rodinného domu na Nepomucké třídě č. 113 (nyní na Slovanské třídě č. 135). Jeho dědeček Josef Zikmund (* 4. října 1839 Litohlavy) byl řezník a hospodský ve Volduchách na Rokycansku. Základní školu Miroslav počíná navštěvovat v budově v Božkovské ulici č. 14. Do třetí třídy již chodí do nově zbudované Masarykovy obecné školy na Jiráskově náměstí. V září 1930 přechází na osmileté Masarykovo reálné gymnázium v Plzni na Klatovské třídě 51 (dnešní Pedagogická fakulta ZČU). O prázdninách v roce 1936 podnikl Miroslav svou první delší cestu s mladším bratrem Josefem (* 1920) a kamarádem Václavem na Podkarpatskou Rus, která byla v období první republiky součástí Československa. Po maturitě v roce 1938 začal studovat Vysokou školu obchodní v Praze. Protože na počátku druhé světové války němečtí okupanti uzavřeli české vysoké školy, mohl ji ukončit až v roce 1946. Na škole studoval s Jiřím Hanzelkou, který byl jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich knih.
V letech 1947–1950 podnikl spolu s Jiřím Hanzelkou cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Celou tuto výpravu absolvovali společně vozem Tatra 87. Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. Na této cestě udělali velké množství fotografií a natočili množství filmového materiálu, jehož dokumentární cena je značná. Afrika byla tehdy pod nadvládou evropských koloniálních mocností. O komunistickém puči v Československu v únoru 1948 se dozvěděli v Belgickém Kongu, kde místní tisk věnoval události ve střední Evropě jen malou pozornost. V libyjské Syrtě měla po sabotáži jejich tatrovka havárii, v Egyptě přenocovali na vrcholu Cheopsovy pyramidy, v Tanganice vystoupali na vrchol Kilimandžára, v konžském pralese se setkali s Pygmeji, z Kapského Města se přeplavili lodí do Buenos Aires, v Riu de Janeiru na pláži Copacabana se Zikmund málem utopil při koupání v moři, v Ekvádoru, kde uvažovali o emigraci z Československa, se setkali s lovci lebek z kmene Šuárů.
Podle Zikmunda byl svět v době jejich cesty do Afriky a Jižní Ameriky bezpečnější. Během africké cesty navštívili například Itálií ovládané Somálsko, které je na počátku 21. století zhrouceným státem nebezpečným pro cizince. Nejnebezpečnější situaci v Africe zažili Zikmund a Hanzelka v Habeši, kde je přepadli lupiči.
V roce 1953 se oženil s operní pěvkyní a sólistkou Národního divadla v Praze Evou Maškovou (4. května 1932 – 11. listopadu 2020), se kterou měl syna Miroslava (* 1955). Toto manželství skončilo rozvodem v průběhu druhé cesty.
Druhou cestu podnikli již s doprovodem ve dvou upravených nákladních vozech Tatra 805 v letech 1959–1964. Při této výpravě projeli Asii a Oceánii. Také na této cestě shromáždili velké množství dokumentárního materiálu. Při druhé cestě navštívili například Turecko, Sýrii, Pákistán, Indii, Cejlon, Barmu, Kambodžu, Indonésii, Japonsko nebo Irák. Zikmund později uvedl: „V málokteré zemi jsme se cítili tak dobře a tak bezpečně jako v Iráku.“ Během cesty po indonéských ostrovech se dostali až na Západní Novou Guineu, kterou Indonésie získala krátce předtím od Nizozemí a později anektovala. Při plavbě ze Sumatry do Japonska zažil Zikmund rovníkový „Neptunův křest“.
V letech 1963–1964 procestovali velkou část Sovětského svazu od východu k západu, od Tiksi na severu Jakutska až po Pamír na jihu v Tádžikistánu. Zikmund později uvedl, že běžní Rusové jsou zřejmě nejhodnější lidé na světě. Dále projeli cesty Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu, Turkménie, Ukrajiny a Polska. Přivítáni byli na zaplněném Staroměstském náměstí 11. listopadu 1964. Nemohli navštívit Čínu, protože v 60. letech za vlády Mao Ce-tunga vypukla mezi Čínou a Sovětským blokem roztržka.
V roce 1968 se postavil na stranu tzv. „reformních komunistů“, proto mu bylo v roce 1969 znemožněno dále publikovat a účastnit se veřejného života.
Po roce 1989 začal znovu cestovat do zahraničí. V roce 1991 se vydal do Japonska, v roce 1992 do Austrálie a v roce 1994 na Nový Zéland. V roce 1996 se účastnil s dokumentaristou Milanem Maryškou expedice „Sibiř – peklo, nebo ráj“, ze které vznikl stejnojmenný čtyřdílný dokumentární cyklus. V roce 2000 podnikl cestu na Srí Lanku a Maledivy a také do USA.
V roce 1993 byla Zikmundovi a Hanzelkovi udělena za celoživotní dílo Cena E. E. Kische, v roce 1999 převzali z rukou českého prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy II. stupně. Dlouhou dobu žil ve Zlíně a v roce 2014 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V témže roce dne 28. října mu český prezident Miloš Zeman udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
Na konci června 2021 patřil mezi 13 nejstarších mužů České republiky. Zemřel v Praze dne 1. prosince 2021. Urna s jeho popelem je uložena v hrobě na zlínském Lesním hřbitově. Akademický sochař Otmar Oliva je autorem náhrobku.
Celé dílo je napsáno společně s J. Hanzelkou (oba autoři si dokonce rovným dílem dělili i všechny honoráře) a týká se výhradně jejich cest. Cestám je věnována také stálá expozice v Muzeu jihovýchodní Moravy ve zlínském zámku S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly, otevřená 30. listopadu 1996. V roce 2013 byla tato expozice přestěhována do bývalého areálu Baťových závodů (Svitu) a nově instalována v budově 14/15 Baťova institutu.
Dále jsou autory velkého množství časopiseckých a novinových článků, přednášek, atd.
Kromě těchto celovečerních filmů natočili 147 dokumentárních, krátkometrážních či televizních filmů.
This article uses material from the Wikipedia Čeština article Miroslav Zikmund, which is released under the Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 license ("CC BY-SA 3.0"); additional terms may apply (view authors). Text je dostupný pod CC BY-SA 4.0, pokud není uvedeno jinak. Images, videos and audio are available under their respective licenses.
®Wikipedia is a registered trademark of the Wiki Foundation, Inc. Wiki Čeština (DUHOCTRUNGQUOC.VN) is an independent company and has no affiliation with Wiki Foundation.