Anglická Renesance

století">16. století a končí v polovině 17. století, a které se inspirovalo renesančním uměním severní Itálie.

Pojem někdy bývá nesprávně spojován pouze s dobou vlády Alžběty I. (vládla 1558-1603), respektive s dobou Shakespearovou. Nové trendy se ale objevují v umění už na dvoře předcházejících Tudorovců, nejvýznamněji na dvoře Jindřicha VIII. a časově dlouho přesahují smrt Alžběty I. nebo Williama Shakespeara v roce 1616.

Na severu se renesance jako umělecký styl vyvinula pomaleji a ne tak nárazovitě jako v Itálii. Je nutné si také uvědomit časový rozdíl, který existuje mezi italskou a anglickou renesancí. Doba Petrarkova je od doby Shakespearovy vzdálena 200 let. V době, kdy renesanční myšlenky přicházejí do Anglie, se již v Itálii prosazuje manýrismus.

I stylem se liší. V mnohém jen uzrály myšlenky vzniklé již v anglickém středověkém umění. Stejně jako v ostatních severoalpských zemích zde antický vzor neměl velký vliv. Angličané se nechali ovlivnit čistě italskou renesancí, ne jejími vzory.

Jestliže v Itálii hrají prim vizuální umění jako malířství nebo sochařství, tak v Anglii se hlavní zájem upíral k literatuře.

 

Hlavní rozdíl mezi italskou a severní renesancí je v užití jazyka. Zatímco se italští humanisté obrátili zpět ke klasické latině a řečtině, na severu mnohem více upřednostňovali národní jazyky. Stejně tak tomu bylo i v Anglii, kde Geoffrey Chaucer užil angličtinu jako jazyk literárního díla jen o 50 let později než Dante.

Za největší postavy anglické literatury renesance jsou považováni básníci Edmund Spenser a John Milton (spadající spíše až do období baroka) a filosof Francis Bacon. Sir Thomas More, kancléř Jindřicha VIII. napsal velmi oblíbenou Utopii. Utopia vyobrazuje společnost založenou jen a pouze na racionalitě. Všechna města jsou zde postavena podle jednoho plánu, neexistuje soukromý majetek, všichni se oblékají stejně, panuje náboženská svoboda v podstatě se jedná o kritiku soudobých sociálních problémů.

Oblíbenou uměleckou formou se stalo drama. Vznikaly kočovné divadelní společnosti, které své umění předváděly v Londýně, ale i na anglickém venkově, kde představení probíhalo obvykle v hostinci nebo na návsi. V Londýně vznikla stálá divadla (např. Globe), kde bylo kruhové jeviště obklopeno zastřešenou galerií. Představení byla navštěvována diváky ze všech sociálních skupin – movitější byli usazeni na galeriích, chudí stáli. Mezi vrcholné dramatiky patří Christopher Marlowe, William Shakespeare a Ben Jonson.

Na dvoře Jindřicha VIII. působil Hans Holbein mladší, skvělý portrétista, který maloval ve stylu typickém pro renesanci v zaalpských zemích. Jeho obrazy jsou velmi detailně propracované, plné symboliky vtělené do zobrazených předmětů. Samozřejmé je užití perspektivy (dotažené do dokonalosti jako např. u lebky na obraze Vyslanci (Ambasadoři) a zachycení světla a stínu. Portréty si nicméně uchovávají gotickou strnulost.

 

Hudba se stala oblíbenou kratochvílí ve všech společenských vrstvách, jak o tom mimo jiné svědčí i dudáci na Bruegelově obraze Selská svatba. Jejímu rozšíření pomohl vznik knihtisku, který umožnil jednoduché šíření notových záznamů. Skladatelé tak získali podnět k tvorbě hudby pro širší publikum i mimo jejich sociální okruh.

Jindřich VIII. byl velkým obdivovatelem hudby a na svůj dvůr přilákal velké množství vlámských, italských hudebníků. Nejvýznamnějšími hudebníky-skladateli byli Thomas Tallis a William Byrd. Oblíbenou hudební formou se stala sólová píseň ayre, kde se kromě hudebního skladatele dobře uplatnili i básníci. Jedním z nejlepších „textařů“ byl John Dowland. Tyto písně byly tištěny a pak zpívány před domácím publikem. Některé písně byly i pro dva hlasy nebo pro hlasy čtyři a doprovodnou flétnu.

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Anglická renesance na Wiki Commons