Vjačeslav Druzjaka, ukrajinsky В’ячеслав Михайлович Друзяка, (* 16.
květen">16. května 1940 obec Stanislav Bilozerského okresu Chersonské oblasti) je současný ukrajinský lyrický básník, překladatel, hudebník, dirigent, skladatel, hudební pedagog a publicista.
Vjačeslav Druzjaka В’ячеслав Михайлович Друзяка | |
---|---|
Vjačeslav Druzjaka v roce 2007 | |
Narození | 16. května 1940 (83 let) Stanislav, Sovětský svaz, nyní Ukrajina |
Povolání | hudebník, hudební skladatel, spisovatel, básník, překladatel, dirigent a hudební pedagog |
Národnost | ukrajinská |
Etnikum | slovanský |
Stát | Sovětský svaz Ukrajina Česko |
Alma mater | Kyjevská státní konservatoř, nyní Národní hudební akademie Petra Čajkovského (1968) |
Období | 1989–dosud |
Žánr | píseň, balada, poema |
Témata | hudba a literatura |
Významná díla | Ukrajina – mij biľ i nadija (2010) |
Manžel(ka) | Marie Druzjaková, rozená Pluhařová |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Narodil se v rodině námořníka Mychajla Druzjaky (1912–1979) a učitelky Lidie (1919–2009), rozené Nečypurenkové. Má mladšího bratra Oleksandra (* 1949).
Maturoval na střední škole ve Stanislavě (1957), kde jeho učitelem ukrajinštiny a ukrajinské literatury byl ředitel školy a spisovatel Kosť Holoboroďko (1899–1973). Absolvoval Nikopolské pedagogické učiliště (1960) a, po základní vojenské službě (1960–1963), také Kyjevskou státní konservatoř (1968) v oboru knoflíkový akordeon ve třídě profesora Ivana Aleksějeva (1923–1992) a v oboru sborové dirigování ve třídě profesora Pavla Muravského (1914–2014).
Ještě jako student Nikopolského pedagogického učiliště začal v únoru 1959 pracovat tam jako koncertní mistr. Pak působil jako dirigent a učitel hry na knoflíkový akordeon a sborového dirigování v Lipecku (1968–1970) v Ruské federaci, v Mykolajivě (1970–1972) a v Oděse (1972–1997) na Ukrajině.
První básně napsal ještě jako student střední školy, ale začal je publikovat až v roce 1989.
Člen Národního svazu spisovatelů Ukrajiny (1999), České asociace ukrajinistů (2000) a společností „Ukrajinská iniciativa“ v České republice, zakládající člen „Sdružení Čechů z Bohemky a jejich přátel“ při občanském sdružení Exulant (2000).
Od roku 1997 žije s manželkou Marií v Milovicích v okrese Nymburk.
Autor sbírek básní „Vikno lymanu“ (1995), „Stepovyj vsesvit“ (1997), „V obijmach radosti i žurby“ (2007), „Ukrajina – mij biľ i nadija“ (2010), četných básní, poem a poetických překladu z ruštiny, angličtiny a češtiny v časopisech, sbornících a na Internetu, článků, interviewů a hudby k vlastním písním a k básním-písním Pavla Hirnyka, Antona Michajlevského, Lavrentije Nahorného, Viktora Naruševyče, Boryse Olijnyka, Oleha Olijnykiva, Bohdana Sušynského, Valerije Trochliba aj. Kolem 20 jeho písní často zní v ukrajinském rozhlase a v televizi a některé na rozhlasových stanicích Svobodná Evropa a Hlas Ameriky.
Je znám jako pěvec jižně ukrajinské přírody, rodného kraje a slavné kozácké historie Ukrajiny, ale nevynechává také tragické událostí v životě svého národa, zejména, hladomor-holocaust 1932–1933, píše o současné ukrajinské emigraci do východní a západní Evropy, braní mateřskou řeč apd. Např. v poemě „Genocyd“ (2005), čes. „Genocida“ popsal hladomor 1932–1933 v české obci Bohemka v Mykolajivské oblasti na Ukrajině, odkud pochází jeho manželka-múza Marie Druzjaková-Pluhařová.
Překládá dílo básníků, kteří jsou mu blízcí duchovně. Mezi ně patří Jan Neruda (1834–1891), Jaroslav Vrchlický (1853–1912), Ivan Alexejevič Bunin (1870–1953), české básníky z ukrajinské Volyně Jan Pospíšil (1921–1994) a Antonie Hřibovská (1914–2002) a také Howard Elliott Ashman (1950–1991), Vladimír Domrin (1934–1985), Viktor Dzjuba (1936–2004), Volodymyr Byčkovskij, Viktor Mamontov, Viktor Naruševyč, Valerij Trochlib, Stanislav Stryženjuk aj.
V roce 2000 vyšlo jeho první hudební album „Žuravlyni mriji“(„Jeřábí sny“) čítající 13 písni. Hudbu k jeho básním-písním psali skladatelé Volodymyr Sysojev, Pavlo Rjabošapka, Oleksandr Bevz a Svitlana Perepelova.
Báseň Jana Pospíšila o rodné vísce Hlinsku Vesničko moje na Volyni (1947) ze sbírky Setkaní a loučení (1993) | |
Český originál | Ukrajinský překlad Vjačeslava Druzjaky |
Vesničko moje na Volyni Vesničko moje na Volyni, Vzpomínka útěchou mně byla, I pak, když domov svůj jsem našel Zda ještě bílé domky svítí Zda zlatý lán pšeničných polí Tvůj obraz tolik blízký, známý, kdy naposledy tiché sbohem Domovem naším zveme nyní | Cело моє там, на Волині Cело моє там, на Волині Та думка душу мені гріла, Опісля, аж знайшов родину Чи білі хатки все ще сяють Духмяний лан пшениць прегарних За тебе я віддав би серце, Коли в останнє, тихо „Збогом!“ – Домівкою звемо ми нині |
This article uses material from the Wikipedia Čeština article Vjačeslav Druzjaka, which is released under the Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 license ("CC BY-SA 3.0"); additional terms may apply (view authors). Text je dostupný pod CC BY-SA 4.0, pokud není uvedeno jinak. Images, videos and audio are available under their respective licenses.
®Wikipedia is a registered trademark of the Wiki Foundation, Inc. Wiki Čeština (DUHOCTRUNGQUOC.VN) is an independent company and has no affiliation with Wiki Foundation.