Varšavská Smlouva: Vojenský pakt evropských zemí východního bloku 1955–1991

•   Albánská lidová republika (do roku 1968)
•   Bulharská lidová republika
•   Československá republika (od roku 1960 Československá socialistická republika)
•   Maďarská lidová republika (v roce 1956 odchod z Varšavské smlouvy, ale po potlačení Maďarského povstání donuceni zůstat členem)
•   Německá demokratická republika (od roku 1956)
•   Polská lidová republika
•   Rumunská socialistická republika
•   Svaz sovětských socialistických republik

 

Vznikl na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě.

Formálně byl reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup Západního Německa do NATO.

Při Maďarském povstání v roce 1956 vyhlásil maďarský premiér Imre Nagy odchod z Varšavské smlouvy a vyhlášení neutrality země, ale po krvavém potlačení povstání bylo Maďarsko Sovětským svazem donuceno zůstat členem aliance.

Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti invazi armád pěti členských zemí do Československa vypověděla. Invaze se nezúčastnilo rovněž Rumunsko.

V květnu 1985 byla smlouva prodloužena o dalších 20 let, avšak po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR byla rozpuštěna. Nejprve bylo 25. února 1991 na mimořádné schůzce Politického poradního výboru v Budapešti rozhodnuto o rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy. Československo pak navrhlo úplné ukončení platnosti smlouvy, které ostatní členové přijali a příslušný protokol zástupci vlád šesti zbývajících členů podepsali na schůzce výboru 1. července 1991 v Praze v Černínském paláci.

Po rozpadu Sovětského svazu založilo v roce 1992 několik bývalých sovětských republik nový vojenský pakt Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti.

 

Cílem Varšavské smlouvy bylo podřídit armády členských států sovětskému velení, legitimizovat pobyt sovětských vojsk na území některých členských států, koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti, a také vytvoření protipólu k severoatlantickému paktu. Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely z Kremlu.

Velení sídlilo v Moskvě a v jeho čele stáli pouze sovětští vojenští představitelé. Zástupci ozbrojených sil ostatních států byli pouze styčnými důstojníky, přinášejícími instrukce sovětského velení. Otázky strategie a taktiky v obecné rovině neřešilo velení a štáb spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, nýbrž generální štáb sovětských ozbrojených sil.

Jediná vojenská operace všech členů Varšavské smlouvy (mimo Rumunska a Albánie) byla invaze vojsk do Československa 21. srpna 1968.

Demonstrace připravenosti a síly byla prováděna lokálnímí i mezinárodními cvičeními, zejména ve státech sousedících se zeměmi NATO. Stručný výčet: Vitr 1962, Družba 1968, Taran 1970, Družba 1979, Družba 1982, Štít 1984 (největší - cca 60.000 vojáků), Družba 1986, Družba 1989.

Varšavská smlouva se navenek tvářila jako obranný pakt, ale v dochovaných operačních plánech se od 50. let 20. století počítalo s rychlou likvidací útoku NATO a následným přechodem do protiútoku a obsazením západní Evropy během několika týdnů za podpory jaderných taktických zbraní. Tyto útočné operace byly většinově opuštěny v nové revizi operačního plánu vypracovaného v roce 1989. Po Sametové revoluci byly před podpisem tohoto plánu Václavem Havlem všechny zbývající pasáže o přechodu do protiútoku proti NATO začerněny a Havel rukou dopsal dovětek, že jde o plán pro případ stěží představitelného útoku NATO proti Varšavské smlouvě.

Hlavními veliteli Varšavské smlouvy byli maršálové Sovětského svazu:

• 1955–1960 Ivan Stěpanovič Koněv
• 1960–1967 Andrej Antonovič Grečko
• 1967–1976 Ivan Ignaťjevič Jakubovskij
• 1977–1986 Viktor Georgijevič Kulikov
• 1986–1991 Nikolaj Vasiljevič Ogarkov

 

Reference

Literatura

• BÍLÝ, Matěj. Varšavská smlouva 1969–1985. Vrchol a cesta k zániku. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017. 432 s. ISBN 978-80-87912-69-0. 
• BÍLÝ, Matěj. Varšavská smlouva 1985–1991: Dezintegrace a rozpad. [s.l.]: Ústav pro studium totalitních režimů, 2021. 512 s. ISBN 978-80-88292-94-4. 
• BÍLY, Matěj. Varšavská smlouva. Počátky a krize. , 2010 [cit. 2021-07-01]. 231 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jan Pelikán. Dostupné online.
• KUČERA, Jaroslav. Varšavská smlouva. [s.l.]: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. 184 s. 
• RYBECKÝ, Vladislav. Bratrství a tradice armád Varšavské smlouvy. [s.l.]: Naše vojsko, 1983. 390 s. 

Související články

• Východní blok
• Rada vzájemné hospodářské pomoci
• Severoatlantická aliance
• Pád komunismu v Evropě
• Znovusjednocení Německa
• Rozpad Sovětského svazu

Externí odkazy

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Varšavská smlouva na Wiki Commons
•   Galerie Varšavská smlouva na Wiki Commons
•   Dílo Varšavská smlouva ve Wikizdrojích
•   Dílo Protokol o ukončení platnosti Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci ve Wikizdrojích
• PATROVSKÝ, Ondřej. Varšavská smlouva pomáhala Moskvě ovládat její sféru vlivu. Před třiceti lety ji politici rozpustili. ČT24 [online]. Česká televize, 2021-03-31 [cit. 2021-07-01]. Dostupné online. 
• Varšavská smlouva, dokument z cyklu České televize Historie.cs
• Vojáci, kteří nikdy nebojovali. Archivováno 1. 3. 2016 na Wayback Machine. Pořad Českého rozhlasu Plus věnovaný historii Varšavské smlouvy, obsahuje unikátní záznamy rozhlasového vysílání z doby vzniku Smlouvy, z roku 1968 i z období jejího zániku.